Vybrané citace z knihy celosvětově známého amerického psychologa Dr. Richarda Warshaka, který popisuje důsledky syndromu zavrženého rodiče ve vztahu k dětem a jejich budoucímu životu (strana 357-360)

Nevyřešené nebo špatně vyřešené vztahy s rodiči

Psychoterapeuti vědí, že obecně platí, že dospělí, kteří si jsou vědomi svých láskyplných citů k rodičům, mohou dát více lásky svým partnerům a rodinám. Jsou z nich lepší manželé, otcové a zeťové, případně manželky, matky a snachy.

Příklad: MUŽ/ŽENA, který si neuvědomuje láskyplné pocity např. ke svému otci:

• má větší problémy udržovat si kvalitní láskyplný vztah k vlastním dětem.
• pokud nedokáže ocenit význam otce ve svém životě a uznat ztrátu, kterou utrpěl tím, že otce ve svém životě neměl/a, si nedokáže jasně uvědomit vlastní důležitost v životě svých dětí.
• Muž/žena, který potlačují své vlastní city, jsou méně citliví vůči pocitům partnera a dětí.
• Muž/žena, která neudržuje kontakt s otcem/matkou a s jejich širší rodinou, ochuzuje životy svých dětí o dědečka/babičku a svého partnera o podporu, kterou by jim mohla širší rodina poskytovat.

Nezpracované pocity

Většina odcizených dětí se nevyrovnala nikdy se svými city, které k rodičům chovají: spíše je kdesi uvnitř odsunula do pozadí a snažila se je nebrat na vědomí. Dospělí, kteří skutečně v rukách neschopných rodičů trpěli a následně své pocity zpracovali, jsou svým rodičům schopni vyjádřit širokou škálu pocitů: lásku, soucit pro chyby, které se staly v jejich výchově a přispěli k tomu, že sami jako rodiče potom zklamali, lítost nad tím, čeho se jim nedostalo... Něco takového člověk se syndromem zavrženého rodiče nikdy nedokáže a brání mu to v navazování kvalitních mezilidských vztahů.

„Bezdůvodně odcizené dítě k rodiči chová nenávist, která potlačila dřívější lásku. Jeho psychický stav má v sobě rozpor, který nelze vyjasnit, pokud ho dítě samo nevezme na vědomí. Psychologové takovým rozporům říkají kognitivní disonance. Když děti trpící syndromem zavrženého rodiče v dospělosti případně nakonec zjistí, o co všechno byli připraveni, a uvědomí si, jak nesmírnou bolest jejich chování způsobilo milovaným lidem, trpí nesnesitelnými pocity viny a smutku. Toto utrpení má přímý vliv na jejich manželství a děti. Je-li u dětí rozvedených rodičů vyšší pravděpodobnost rozvodu, je toto riziko několikanásobně vyšší u dětí, které jednoho z rodičů úplně zavrhly. Samy už zažily situaci, kdy dříve milovaného člověka začaly považovat za postradatelného."

...říká se, že nejtěžší ztrátou, se kterou se musí člověk vyrovnávat, je smrt vlastního dítěte. Nakonec se však většina truchlících rodičů s tragédií vyrovná a utrpení se otupí. Jejich bolest, přestože je stále přítomná, je už utlumená. Ztráta dítěte kvůli syndromu zavrženého rodiče je ještě komplikovanější, dlouhodobější a hůře řešitelná. Jejich dítě je pryč, ale oni nevědí, zda odešlo navždy.